V sérii fotografií, která začala vznikat během podzimu minulého roku jsem se odklonila od žánru portrétu jimž jsem se dlouho zabývala a intuitivně jsem začala hledat novou cestu tématu, který by sjednotil vizuální jednoduchost s mými osobními prožitky a odproštění se od popisu reality. V repertoáru zamlžených monochromních krajin jsem pojala výtvarnou představu a psychologii místa jako jeden oraganický celek, v němž člověk nachází čas sám pro sebe a svá rozhodnutí.

Zobrazené motivy přírody, vybrané záměrně z prostředí mého rodného kraje, se mění nejen podle osobních příběhů a postřehů vůči okamžiku v němž se v průběhu

vzniku fotografie nacházím, ale také díky napětí, které se rozpíná v samotných vazbách a otázkách člověka vůči přírodě. Do jaké míry je pro naše vnímání nepostradatelná, snový, místy až abstrahující obraz krajiny v níž se jen zřídka objevuje lidská přítomnost vnímám právě jako nezbytnou cestu za podivuhodnou dokonalostí „živého“, kterou nelze naaranžovat ani pokládat za samozřejmou, ale mít to štěstí si jí na moment prožít a malý útržek z toho celku ulovit.